Tyhle dvě fotky mám, milé KOČKY, v oblibě, vypadají jako reklamní pro nějaké skláře, nemyslíte? Tedy, mám jich víc, ale vybrala jsem dvě.
S momentálním ochlazením to nijak nesouvísí, jsou už několik let staré.
Ať vás na duši hřeje dobrý pocit, že jste fajn lidi a máte čisté svědomí. Jiřina z N.
Jestli se mi podaří vás, milé KOČKY, pobavit, bude to dnes.
V roce 1970 jsem si v únoru pořídila dceru a později v tom roce mého manžela jeho přítel, stejně jako několik dalších lidí, požádal, zda bychom s nimi, jeho 4 člennou rodinou, nejeli na dovolenou do tehdejší NDR k moři, tedy k Baltu. Vlastně s 5 člennou - měli s sebou psa boxera!
Já jsem nabídku zprvu odmítla, dcera byla kojené miminko a nikam se mi od ní nechtělo, ale moje máma, asi se těšila na to, že bude mít mimčo chvíli pro sebe, ač jsem jí zakázala jí dávat knedlíky s omáčkou a kdovíco v rosolu, mě přesvědčila, ať jedu a tak jsme nakonec s tou partou vyrazili. Jelo se vlakem z Děčína směr Berlín a dál na sever, do Prerowa. Myšlenkami jsem byla u našich u dcery, ale zvědavá jsem byla na to móóóře. Bylo mi něco přes 22 let a nikdy předtím jsem u té louže nebyla.
Táhli jsme stany a všelijakou výbavu, byli jsme mladí a žádný problém. Někdo jel ve dvojici, jiní brali i děti. Stany jsme si postavili do kruhu jako stanovou vesničku, těsně vedle FKK, takže naši chlapi mívali zajímavé výhledy na nahaté Němky, které vařily na plynových vařičích bez oděvu. Dělil nás plot vysoký asi 40 cm - tzv. symbolický.
Počasí bylo kupodivu docela pěkné, ale vítr a dost studený foukal stále, jenže poprvé u moře? - tak jste prostě spokojení s tím, co je. Žádné palmy, žádné pomerančovníky, jen vlny, písek, tráva, tam někde v dáli Finsko, Švédsko, a tak dál. Nedaleko se proháněly čluny pohraniční stráže, aby jim nějací odvážlivci na nafukovacích matracích nezdrhali do ciziny.
Tehdy měli Němci hranolky a nějaké to maso za pár babek ( marek ) a taky jsme si sami vařili, takže dovolená to byla pěkná a levná, dokonce jsme podnikali výlety vlakem třeba do Stralsundu. Pamatuji si na Muzeum mořský svět a kostel - ale je to dávno a fotek tehdy bylo je pár.
A proč s tím nyní přicházím - sama se divím, jak jsem byla hubená a ta jedna fotka naše známé kdysi vyprovokovala k větě: to je vše, co jí po něm zbylo.
milé KOČKY, především bych si stanovila OTÁZKY:
ovšem, pak bych si musela na odpovědi stanovit, kolik toho o sobě chci říct. Kolik prozradit.Tak třeba -
JK: otázka: cítíte se stará?
Já: odpověď: ani ne, nebo spíš, jak kdy...
JK: otázka: lžete?
Já: odpověď: ano!
JK: otázka: komu?
Já: odpověď: především sama sobě, - že ač situace tomu neodpovídá, pořád si říkám, že to ještě není až tak špatné a třeba bude líp?
JK: otázka: jak to myslíte?
Já: odpověď: no, situace v některých částech světa mi přijde stejně bezútěšná a bez řešení, jako ta moje ohledně zdraví. I když, na tu mají recept doktoři a těm věřím. Možná, že oni zase věří mně, že to dám? Nechám se v obou případech překvapit.
JK: otázka: co se vám vybaví, když se řekne vůně?
Já: odpověď: posečená tráva, borovice, lipový květ, šeříky, pivoňky, mateřídouška, konvalinky, miminka, a nově voňavka od dcery: Burberry Goddess
JK: otázka: co říkáte na barvy?
Já: odpověď: záleží na tom, kde, pokud jde o oblečení - tak mám oblíbené barvy černou, bílou, červenou, modrou i světlemodrou, medovou, ovšem černá a šedá mi nesmí do bytu - tam mám ráda bílou, béžovou, hnědou/dřevo, červená a bílá nebo bílá v kombinaci se žlutou, nebo se zelenou, během života už jsem měla různé barvy v bytě a vždy spoustu kytek
světlé letní šaty s pěkným puntíkem? s kolovou sukní, široký lesklý pásek a slamák, pěkná kabelka a lodičky - není to dobrá představa? byly doby, kdy jste mne v tom mohli potkávat! Ale je to dávno...
JK: otázka: co vy a zvířátka? :
Já: odpověď: hadi a pavouci mi nesmí na oči, natož, aby byli u nás v bytě - to jsem pěkně hysterická, psy a kočky mám ráda, ale když se o ně starají jejich majitelé a já si je můžu občas pohladit, mívali jsme andulky, jezevčíka, a pak, mám manžela! Mladí chovají dvě morčátka, jen se tam nesmí mluvit o Jižní Americe!
JK: otázka: co vy a politici?
Já: odpověď: no, tak to raději ty hady
JK: otázka: jak vidíte blogování?
Já: odpověď: jsem tu jako ryba ve vodě a miluji to tu. Nikdy bych se s tolika fajn lidmi nepotkala jinde.
Když mi není zrovna nejlépe, mám na to recept: sednu si do postele, podložím se polštáři a pouštím si filmy, své vlastní, natočené do hlavy na zájezdech, a podle potřeby si je můžu kdykoli přehrát, nevěříte, milé KOČKY?
Zkusím vás přesvědčit.
Obvykle na zájezdu fotím, a zároveň se snažím hodně si zapamatovat. Ovšem, když jsem jela do Bretaně, manžel mi den před odjezdem vnutil kameru a udělal mi asi 10 minutovou instruktáž, která páčka je na co dobrá ( do hodiny jsem to úspěšně jako naprostý technický antitalent zapomněla ) a druhý den mi dal pac a pusu a těšil se na pár klidných dní. Já jsem tehdy u mne nezvykle málo fotila a snažila jsem se kameru neztratit, nepoškodit a občas i něco natočit. Po návratu mi nejen manžel - dokonce i známí vyslovili uznání, že na začátečníka to video ( celé tři kazety ) nevypadá vůbec špatně. Prostě jinými slovy mě zařadili někam mezi p.Formana a p.Felliniho. Málem mi vnutili myšlenku, že bych mohla natáčet pro National Geografic.
Ale stejně jsem zůstala u dalších zájezdů raději věrná fotoaparátu. Jako úvod by to mohlo stačit - tento týden byl poněkud náročný a tak jsem si ty moje filmy pouštěla docela často a jeden z nich si nyní díky fotkám dáme spolu? Zvu vás, milé blogerky, na jiný zájezd - ne do té Bretaně, ale do jižní Francie:
Tento zájezd byl obzvlášť povedený, jelo hodně žen z Moravy, dovezly si víno a později dokupovaly od místních a každý večer zpívaly moravské písničky, což obdivovali jak účastníci zájezdu, tak místní.
Jedním z důvodů, proč jsme to namířily právě do Příbrami, byly plánované přímluvy v bazilice na Svaté Hoře, aby mi všichni svatí a celý Vesmír pomohli zvládnout momentální situaci - snad to pomůže, tonoucí se stébla chytá a navíc jsem tam delší dobu nebyla. Uvnitř se sice bazilika ještě opravuje a je tam lešení, nicméně to nebylo tolik na závadu.
( jsem sice ,,nevěřící,, ale když můžou katolíci hřešit a pak se z toho vyzpovídat a pán Bůh má prý všechny stejně rád, proč bych se tam nedožadovala? )
Ale popořadě, milé KOČKY, po krytých schodech s dvěma přestávkami jsme se vyplazily nahoru k bazilice a užily jsme si její prostor, okolí i nádvoří. Později se mi udělalo nevolno a měla jsem velký problém, jak se dostanu bezpečně zpátky na nádraží, přeci jen je to kus cesty, už jsem uvažovala, že půjdu na parkoviště a požádám o odvoz některého řidiče s nabídkou úhrady, ale pak se na mne usmálo štěstí a zjistily jsme, že tam jezdí autobus a ten jsme využily a za pouhých 9,- Kč za osobu dolů k nádraží se jím dopravily.
A nyní k České dráze: cesta tam Janu stála 236,- Kč, ale zpět jen 110,- Kč! Mne tam 85,- a 15,- Kč a zpět 45,- a 15,- Kč. Podivné, že? - jestli ona ta paní u nás v pokladně na nádraží nemá nějaké divné počty?Je fakt, že do Prahy z N. jsme jely ČD, pokračovaly jsme Arrivou a zpět obojí Arrivou...
A co se mi nelíbilo? ty čmáranice na zdi, kryjící schody na Sv.Horu. Nápisy sprosté, bez ducha, stupidní. Autor bude asi hlava!
